Stál tam zelený vůz z roku 1955. Pokud vůbec je pojízdný, může mít cenu nejvýš čtyř set korun, napadlo Nordina, který značnou část svého volného času věnoval motorovým vozidlům a obskurním obchodům s auty.
Vůz stál na nízkých špalcích a měl otevřenou kapotu. Pod vozem ležela na zádech nehybná postava. Byly vidět jenom nohy v modrých pracovních kalhotech.
Mrtev, napadlo Nordina. S píkou na led v srdci. Zapomněl na Sundsvall i na Hjoggböle, kde vyrostl, šel k autu a pravou nohou se dotkl ležícího těla.
Trhlo sebou jako po ráně elektrickým proudem. Muž vylezl a postavil se. Stál tu před Nordinem s montážní lampou na šňůře a zkoprněle na návštěvníka zíral.
"Policie," řekl Nordin.
"Já mám papíry v pořádku," řekl okamžitě chlapík.
"To rád věřím," odpověděl Nordin.
Majitel garáže byl štíhlý chlapík kolem třicítky s hnědými vlnitými vlasy a pečlivě pěstěnými kotletami.
"Ty jsi Ital?" zeptal se Nordin, který podle cizího přízvuku poznal nanejvýš Finy.
"Ne, Švýcar. Z německé části Švýcarska. Kanton Graubünden. "
"Mluvíš dobře švédsky."
"Jsem tu šest let. O co jde?"
"Hledáme jednoho z tvých kamarádů."
"A koho?"
"Nevíme, jak se jmenuje."
Nordin si chlapíka v kombinéze prohlížel a pak dodal: "Je o něco menší než ty a trochu tlustší. Má tmavé delší vlasy, hnědé oči a je mu asi tak pětatřicet let."